na Blog.cz

Tak si představte, co to zase panička vymyslela.

Plazili jsme se na nočním výplazu na Lysou horu. Večer v půl 11 jsme vyrazili a odvážně jsme se vrhli do hor. Celkem jsme to zvládali, i když jsme pořád packali o nějaké to kamení. Ve dvě ráno jsme byli nahoře, panička mě vzala do hospody, kde se tlačily mraky lidí, div na mě nešlápli ... vůbec se mi tam nelíbilo. Po posilnění jsme vyšli ven, venku pořádný fukec, bylo zima - 5°C. Panička vybrala jednu dřevěnou lavičku - všechny lavičky tam byly úzké a vypadaly nepohodlně, nicméně panička vytáhla z batohu spacák, rozložila jej na lavičku, vklouzla do něj a ... hrůzo hrůz zvedla mě, položila si mě na břicho a spacák se nade mnou zavřel!!! Byla jsem v šoku!!! Strávila jsem ve spacáku asi dvě hodiny, nemohly jsme se ani jedna hýbat, z venku hlučely hlasy, kterých jsem se bála, tak jsem se pro jistotu celou dobu třásla. Hnus

To svítící oko, to jsem já, prosím, to už jsme lezly ven:

ADRŠPACH

Tak jsme si vyjeli do hor. Panička s pánečkem vzali stan a nějaké nezbytnosti a vyrazili jsme na cestu. Dojeli jsme k velké vodní nádrži, jmenuje se Rozkoš, kde jsme stan postavili a odtamtud jsme vyrazili 2x do skal. Bylo tam moc krásně, připadala jsem si tam jako psí princezna :)

A aby na mě náhodou nezapomněli s nějakou kulišárnou, tak mě táhli sebou na hrad Střmen. No, co povídám hrad, on tam býval kdysi na takové odporně vysoké skále. Nechápu, jak tam vůbec lidé mohli lézt. V dnešní době tam jsou prudké schody, je jich 300. První půlka je ze železných sítí, další z tenkých dřevěných latěk. Spíš bych je nazvala žebřík, rozhodně byly prudší, než náš žebřík na cvičáku.

Tak nahoru jsem to zvládla celkem bravurně, vlastně co povídám, nahoru ... před posledním nejprudším žebříkem panička rozhodla, že tam nepolezu, to už bych se z vrchu mohla jedině vrhnout střemhlav! Tak se mnou páneček čekal na vršku jedné skály, kde se srocovali lidi čekající na finální výstup nahoru a panička teda lezla. Trvalo to hodně dlouho, než se vrátila. Když přišla, byla celkem rozhozená, že měla strach. Ten poslední žebř měl takových 50 metrů, od kolmice nebyl daleko a prý to bylo velmi nepříjemné. Nahoře prý je jen malinký plácek skály, který vůbec není rovný, spíš jsou to takové dva oblouky, lidi se neměli pořádně čeho držet a bylo to prý vo hubu. Páneček výstup po paniččině výkladu raději vzdal.

Potom nastala ta horší část - sestup. Panička musela vzhledem k prudkosti žebříku lézt pozadu a tak lezla napřed pozadu a já za ní popředu. V půlce jsem se sekla, rozčilila jsem se, že já mám takové věci zapotřebí a chtěla jsem jít zpátky nahoru. Nicméně panička nedala a musela jsem chtě nechtě šplhat dolů. A víte co? Přežila jsem, děkuji svatá psí panno!!!